Armáda kamenných strážců
Na jižním pobřeží Bretaně, severně od celkem nezajímavého městečka Carnaku se nachází čtveřice nejproslulejších menhirových polí... Když přijíždíte autem, spatříte je poprvé hned mezi krajními domky vesničky Le Menec.... Zástupy kamenů se táhnou po levé straně silnice za drátěným plotem, který je dnes chrání před agresivními turisty.
Pole Menec je nejrozsáhlejší. Tvoří ho 1099 menhirů ve 12 řadách; na západní straně je zbytek kromlechu, mohutný půlkruh z dalších 70 kamenů, který je přerušen vesnicí.
Asi 250 m východně od Le Menec začíná druhé pole, zvané Kermario. Zde najdeme největší kameny, včetně obra Manio, který je přes 6 m vysoký a vypadá jako zaťatá pěst. Jsou v něm vyryty záhadné svislé vlnovky, považované za symboly hadů. V jihozápadním rohu pole se nachází zbytek dolmenu - či přesněji řečeno chodbového hrobu z řady překlenutých kamenných desek. Je zajímavé, že na západní straně pole jsou největší kameny a postupně se snižují. Celkem je jich 1029 v 10 řadách. Linie v Menecu i Kermariu mají stejnou délku - 1200 m. Při pohledu od západu jsou orientovány severovýchodně. Vyhlídková věž na východní straně Kermaria už moc velkou vyhlídku neposkytuje, protože její plošinu přerostly větve borovic.
Jednotící směřování obou polí narušuje třetí z nich; soustava "pouhých" 594 menhirů (ale velmi mohutných a hustě nastavěných) zvaná Kerlescan vede své linie přesně ze západu na východ. Do původního směru je vrací jakýsi "dodatek", Petit Menec, malé pole asi 200 nízkých kamenů, vesměs zarostlých ve vysokém kapradí a trávě.
Všechna nejdůležitější carnacká pole v celkové délce 4 km může líný turista shlédnout z auta. Stačí však odbočit na postranní cesty a pěšiny, prodrat se trnitými porosty, mnohdy přímo drze vlézt do různých hospodářských dvorů či zahrad, aby tu dychtivý badatel objevil další úžasná tajemství. Zdejší krajina je přímo poseta megalitickými památkami. S průměrem třiadvaceti megalitických památníků na každý kilometr čtvereční je oblast Carnaku z hlediska hustoty kamenných monumentů na prvním místě na světě.
Carnacké kamenné řady jsou působivé v každé denní době a za každého počasí. Zejména však při západu slunce, kdy vrhají dlouhé stíny, a za ranních mlh, kdy se zdá, že vystupují z nekonečné prázdnoty. Tehdy z nich vyzařuje jakási temná síla.
Za tajemstvím menhirů do Bretaně

Víte, kde se nacházejí nejstarší evropské stavby? V Bretani ve Francii. Menhiry, dolmeny a další kamenné útvary, pozůstatky pradávných civilizací, o kterých toho víme jen velmi málo, stojí v těchto místech už... po tisíciletí a svá tajemství si uchovávají pro sebe. Stojí za to projít se kolem jejich řad a užasnout nad symetrií, s níž jsou tu vyrovnány, a nad silou jejich stavitelů, kteří je dokázali vztyčit.

Velký menhir v troskách
Bretaň, nejzápadnější část Francie, nemívá sice vždy to nejlepší počasí a není nejoblíbenějším místem těch, kdo se vypravují k moři, nabízí však fascinující ponoření do dávné historie.
Místo s poněkud krkolomným názvem Locmariaquer poblíž města (doplní Martina) skrývá jedny z nejstarších megalitických staveb nejenom v této oblasti, ale v Evropě vůbec. Odborníci předpokládají, že začaly vznikat už někdy před šesti a půl tisíci lety!
Do tohoto malého oploceného místa vás pustí až po zaplacení vstupného. Pozornost návštěvníků hned upoutá obrovský ležící menhir, dnes rozlomený na čtyři kusy. I když je poražený a rozbitý, působí Velký menhir (Le Grand Menhir Case) impozantně. Jedná se o vůbec největší známý menhir – v době své největší slávy měřil asi dvacet metrů a vážil neuvěřitelných 280 tun! Ještě zajímavější je fakt, že ortorula, druh žuly, z níž je vytvořen, se nikde v okolí Locmariaqueru nevyskytuje! Museli jej sem tudíž několik kilometrů dopravit. Jakým způsobem se to lidem z dávných dob, kteří neznali dnešní technické vymoženosti, podařilo, to pro nás dosud zůstává záhadou.
Pokud jde o vztyčování menhiru, nejprve vedle něj tehdejší stavitelé pravděpodobně vytvořili jakousi rampu z navršené zeminy. Menhir pak na ni převrátili a potom jej za pomoci dřevěných pák a koz (nikoli zvířat, ale zdvihacího zařízení z trámů spojených do tvaru pyramidy) vztyčili. Poté jej ještě po celé ploše vyhladili pomocí nástrojů z křemene.
Zajímavé je, že podle průzkumů kámen nepadl náhodou, ale byl úmyslně zničen asi tři sta let po svém vzniku nejspíše potomky jeho tvůrců – stejně jako osmnáct dalších menších kamenů, které tvořily padesátimetrovou řadu. Důvody jejího zničení jsou ovšem opět záhadou – došlo ke změně náboženství, k rodovým sporům, nebo k něčemu úplně jinému?
Nevíme ani to, proč zrovna Velký menhir zůstal ležet rozbitý na svém místě, zatímco zbytky ostatních byly použity na konstrukci pohřebních staveb v jeho okolí.

Hrobky se sekyrami
Opodál najdeme další stavbu, dolmen, kterému se říká Le Tables des Merchands – tedy Stůl obchodníků. Původně byl nalezen obnažený, bez kamenného příkrovu, který na něj byl opět navršen až při rekonstrukci. Stavěli jej nejspíš tak, že vytvořili chodbu obloženou kameny, kterou pak vyplnili zeminou, a navrch potom umístili vodorovné desky. Pak byla hlína opět odstraněna.
Můžeme se podívat i dovnitř. Chodba nás dovede do rozsáhlé místnosti obložené zdobenými kameny. Rozeznáme na nich symboly berle – v neolitickém období bývaly běžné, nejspíše vyjadřovaly božskou moc a souvisely také s kněžskou funkcí. Nápis Gazelle na jednom z nich je ovšem podstatně mladší – pochází až ze začátku 20. století…
Na stropě najdeme další zajímavé rytiny: sekyru, berlu a část těla tura. Jedná se o kus vysokého menhiru, který v těchto místech stával a byl rozlomen na tři části. Jedna z nich dnes kryje nedaleký tumulus El Grah, za další bychom se museli vypravit o čtyři kilometry dále, k dolmenu zvanému Gavrinius.
El Grah či Er Viglé ovšem najdeme opodál – jedná se o uzavřenou hrobku, která nebyla dlouho známá. Přitom se s její výstavbou započalo už někdy kolem roku 4500 př. n. l! Nejdříve tu byly navršeny jen malé hromady kamenů na několik hrobů – v jednom z nich se později nalezly kosti dvou turů, jejichž obětování bylo nejspíš součástí zdejších kultů. Později tu vznikla malá pohřební komora obklopená mužiky, uspořádanými do kruhu. A ještě později byla stavba rozšířena o kamenné zídky, které celý náhrobek podpírají.
Bohužel byl objeven dosti pozdě, jedna jeho část byla nenávratně zničena. V 60. letech tu dokonce vzniklo parkoviště! Až počátkem 90. let minulého století zarostlou a zchátralou památku začali zkoumat. Rekonstruována byla až v roce 1992.
Ve zdejším informačním centru si můžeme přečíst nástěnné tabule s fotografiemi, které nám ukážou, jak vypadalo místo před začátkem archeologických průzkumů. Uvidíme tu také mapu Evropy s vyznačenými místy výskytu menhirů – území české republiky tu ovšem nenajdeme. Kamenný pastýř nebo řady u Kounova nejsou totiž všemi odborníky považovány za megalitické stavby. Podle této mapy to vypadá, jako by byly pouze doménou západní Evropy…

Kdo je stavěl a proč?
A teď už něco z historie kamenných staveb. Původně se mělo za to, že jejich autory jsou dávní Keltové, kteří sem přišli v polovině posledního tisíciletí před naším letopočtem.
Později se ale zjistilo něco ve své době vpravdě ohromujícího – stavby jsou mnohem starší! Keltové je sice při svých obřadech určitě využívali, kamenné útvary tu ovšem stály už pěkných pár set let před jejich příchodem.
Dnes jsou datovány do let 4700–1800 let př. n. l. a za jejich tvůrce jsou považovány kmeny, které snad přišly z Afriky. Předpokládá se, že tito lidé žili v usedlých společenstvích, stavěli si velká obydlí ze dřeva a jílu a věnovali se chovu dobytka, pěstování obilí a také řemeslům. Podle všeho uměli vyrábět oděvy i kamenné a dřevěné nástroje.
A k čemu stavby sloužily, o tom se dodnes vedou vášnivé a leckdy i divoké spekulace.
Nejpravděpodobnější je využití tumulů – jednalo se zřejmě o pravěké hrobky. Podobně tomu nejspíš bude i u dolmenů, které mohou být také původními tumuly, ze kterých jen čas odnesl navršené kamení. S menhiry v řadách, kruzích nebo s těmi osaměle stojícími je to ovšem poněkud složitější.
Často se hovoří o tom, že původně fungovaly jako jednoduchá astronomická observatoř. Menhiry v Carnacu jsou orientovány severojižním směrem a na některé dopadá slunce ve dnech rovnodennosti ve specifickém úhlu. V úvahu připadá i využití k náboženským, kultovním účelům. Mohlo se jednat i o kombinaci obojího – hovoří se o tom, že dávní tvůrci vyznávali nějaký sluneční kult. A ony kamenné řady vystavěli právě zde, protože se zdálo, jako by tu slunce při západu sestupovalo do mořských vod…
Asi tři tisíce vztyčených kamenů srovnaných do alejí tvoří nejpozoruhodnější megalitický monument v Evropě. Kdy byly postaveny? Bylo jejich poslání astronomické, náboženské nebo obojí? Jaký je smysl Krásného kamene?

Mohutné vztyčené kameny a... hliněné pahorky postavené v prehistorické době svědčí o velké posvátnosti oblasti kolem Carnacu ve Francii. Ve zdejším největším megalitickém centru na bretaňském venkově nacházíme některé z nejstarších staveb na světě zhotovených lidskou rukou. Nikde nelze vycítit prastarou zbožnost neolitických lidí lépe než v Kercadu u Carnacu, kde je velký pahorek porostlý trávou korunován vztyčeným kamenem. Tento pahorek, jehož vchod je o zimním slunovratu obrácen k východu slunce, obsahuje chodbu lemovanou kameny a vedoucí do čtvercové kamenné komory. Kdysi to byla hrobka a její nejpozoruhodnější charakteristikou je její vysoké stáří. Datuje se z doby kolem roku 4700 př. Kr. a je to nejstarší stavba v celé Evropě, skoro o dvě tisíciletí starší než Stonehenge nebo egyptské pyramidy.
Ohromující aleje kamenů
Hlavním důvodem slávy Carnacu je největší seskupení prehistorických megalitů na světě. Navzdory zanedbávání i aktivnímu ničení sedláky stojí jich tu dodnes tisíce. Čtyři působivé řady se táhnou borovicovými lesy a vřesovišti do dálky skoro osmi kilometrů a jsou pozoruhodným důkazem organizačních schopností starodávných obyvatel tohoto kraje. Největší seskupení se nachází u vesničky Le Ménec blízko Carnacu, kde je skupina domků obklopena elipsou z kamenů stojících těsně vedle sebe. Tato ohrada, skládající se ze 70 megalitů, každého o průměrné výšce l ,2 metru, měří napříč sto metrů, ale její význam bledne v porovnání s megalitickými alejemi, jež jsou na ni napojeny. Na východ od ohrady v Le Ménec stojí 1099 kamenů uspořádaných do 11 alejí, jež se táhnou až k obzoru. Kameny jsou srovnány podle výšky. Nejblíž k ohradě jsou největší, vysoké 3,7 metru, a dál se stále zmenšují, takže na konci měří jenom 0,9 metru. Řady kamenů nejsou přímé; opisují mírnou křivku směrem k severovýchodu a končí u další kamenné ohrady ve vzdálenosti více než 0,8 km. Ohromující pohled na tyto aleje dobře popsal v roce 1827 francouzský starožitník rytíř de Fréminville, když je nazval "... regimentem kamenů, děsivým šikem beztvarých skal tak symetricky uspořádaných". Jako každý nic netušící návštěvník byl i de Fréminville "naplněn úžasem ... Množství těchto kamenů v jejich bizarním uspořádání, výška, které dosahují jejich dlouhé, šedivé a mechem obrostlé kontury zvedající se z černého vřesu, ve kterém jsou zakořeněny, a konečně naprosté ticho, jež je obklopuje, to vše ochromuje fantazii a naplňuje duši melancholickým obdivem k těmto prastarým svědkům tolika staletí." Seskupení v Le Ménec jsou svou délkou dostatečně působivá, ale nedaleko odtud jsou v alejích v Kermariu, "místě mrtvých", ještě větší kameny. Nejvyšší z těchto megalitů má víc než 7 metrů na výšku a i tyto kameny se stejně jako předešlé rychle zmenšují směrem ke konci seskupení o l ,2 km dál, kde jsou v pravém úhlu umístěny tři obrovské balvany. Třetí skupina kamenů stojí ještě dál na východ, u Kerlescanu, "místa spalování". Je to čtvercová ohrada v těsné blízkosti 13 paralelních řad skládajících se z 540 kamenů. A ještě dál východním směrem je asi 100 kamenů skupiny Petit Ménec, jež mohla být kdysi spojena s kerlescanskou skupinou.

Byl Carnac střediskem dobytčího kultu?
Místní folklór vysvětluje řady vztyčených kamenů jako římské vojáky, které proměnil v kámen Cornély, carnacký světec a dřívější papež vyhnaný z Říma do rodné Bretaně. Na svém útěku použil Cornély k dopravě zavazadel volů, a proto se stal patronem dobytka. Středisko jeho uctívání ve farním kostele v Carnacu obsahuje obraz Cornélyho obklopeného stojícími kameny a žehnajícího dvěma býkům. Místní sedláci přivádějí každoročně 13. září svůj dobytek ke kostelu, aby se mu dostalo požehnání. Může být tento svátek pokračováním starého pohanského obřadu, při němž se používalo magické síly kamenů k léčení nemocného dobytka? Odpověď může být kladná, neboť se v sousedství našly některé důkazy starého dobytčího kultu. Vykopávky galsko-římské vily v Bossenu u Carnacu odhalily obřadní sochu býka a v místních prehistorických pohřebištích byly nalezeny zbytky dobytka.